Možná mě znáte z dějepisu.

Nebo byste mě měli znát. Jsem první český král Vratislav I. Dokázal jsem vládnout celému království, ale se svou rodinou jsem si moc rady nevěděl. Můj bratr Konrád, který bydlel na brněnském hradě, se spřáhl s mými nepřáteli tak, že jsem jej přijel ztrestat s celou svou armádou.

Tábor jsme založili u řeky Svitavy a hned večer se v mém stanu konala porada. Útok měl vést můj oblíbený dvořan Zderad ze Švábenic, který rytíře varoval před Konrádovým vojskem. Musíme být, pánové, velmi opatrní. Ne, že se z vás zase někdo půjde koupat. Zderad tím chtěl připomenout událost, co se stala jen před několika málo lety.

Při výpravě proti německému císaři totiž můj syn Břetislav neodolal, svlékl brnění a v parném létě skočil do řeky Labe. Nahého prince za chvíli zajali císařovi vojáci a my jsme ho museli za drahé peníze vykoupit. Škoda vzpomínat. Všichni ve stanu se zasmáli a slíbili, že tentokrát už podobnou chybu neudělají. Jen jedna osoba se zachmuřila.

Můj syn, který byl ve stanu také. Byl to prchlivec a rozčílila ho každá hloupost. Rozhodl se proto, že Zderadovu urážku potrestá. Večer, když všichni spali, přišel se svými kumpány do jeho stanu a mého dvořana probodl mečem. Zůstaly mi jen oči pro pláč.

Syna jsem potrestal a na místě Zderadovy smrti jsem nechal vztyčit sloup, který tam stojí dodnes.