Když se řekne císař Zikmund, každý si představí protivnou lišku ryšavou, vzteklého dědka naštvaného, který myslel jen na to, jak někomu uškodit. Ale tak to nebylo. Zikmund se rád smál, až slzel, a o tom musím já, jeho dvorní šašek Boro, něco vědět. Ale vyprávět chci o něčem jiném.

Roku 1422 jsem se při cestě do Německa dostal do husitského vězení. Ta, s odpuštěním, pakáž moc dobře věděla, kdo jsem, a chtěla mě vyměnit za pěknou sumu peněz. V okovech jsem s nimi táhl krajem, až jsme se dostali před město Brno, které husité oblehli.

Brňané se ale nedali. Spoléhali na své pevné hradby a podzemní chodby, kterými do města proudilo jídlo a další potřebné věci. Hradbami si byli tak jistí, že z nich na nepřátele ukazovali, s odpuštěním, holý zadek.

Husité se proto rozhodli, že se města zmocní lstí. Prostřednictvím poslů se tajně domluvili s jistým radním Haasem, který slíbil, že jim za peníze otevře městské brány. Pomoct městu a zároveň se zachránit v jeho hradbách stálo za všechno nebezpečí. Věznitele jsem celý večer bavil svými vtipy. Za to mi na noc sundali okovy. Když úplně, s odpuštěním, ožralí usnuli, tiše jsem se vyplížil ze stanu a pak utíkal, co to šlo.

Za pomoci dobrých lidí jsem se už druhý den dostal na radnici, kde jsem městské radě vypověděl všechno, co jsem se dozvěděl. A pak to šlo ráz na ráz. Haas se na mučidlech přiznal a Brňané mu za jeho zradu po zásluze usekli hlavu. Tu pak vystavili na hradbách, aby nepřátelé viděli, že je Haasova proradnost odhalena. Hlavu pak pro výstrahu vložili do zdi radnice, kde zanedlouho k překvapení všech zkameněla.

A kamenná hlava, tvrdá jak Haasovo zrádné srdce, hledí ze zdi radnice dodnes.