O založení starobrněnského kláštera
Nikdy by mě nenapadlo, že bude Brno mým domovem. Ale nakonec jsem to tady měla ráda jak nikde jinde.
Jsem česká královna Eliška Rejčka, vdova po slavném králi Václavovi II. a poněkud neslavném králi Rudolfovi. Když mi oba umřeli, začala jsem žít s mocným pánem Jindřichem z Lipé, kterého král Jan Lucemburský pověřil správou Moravy. Bydleli jsme na Špilberku a měli jsme se rádi, jak snad nikdo na světě. Toužila jsem, aby po mně v mém milovaném Brně něco zůstalo.
Rozhodla jsem se proto, že tu vybuduji kostel s klášterem a další dva kostely, kde se za mě a Jindřicha a za naši lásku budou lidé modlit. Dlouho jsem přemýšlela, kde by měly vyrůst, ale nakonec jsem to ponechala náhodě. S dvorními dámami jsme vyšily tři hedvábné šátky a za jednoho podzimního dne jsme vylezly na špilberskou Hladovou věž.
První šátek, který jsem pustila do větru, začal klesat hned pod hradním svahem na Staré Brno. Dopadl v místech, kde dnes stojí klášter, v jehož kostele odpočívám po boku svého drahého Jindřicha.
Druhý šátek se zatočil ve větru a vznesl se vysoko nad naše hlavy. Vítr jej odvál kamsi k hradu Veveří, ale už ho nikdy nikdo nespatřil.
Poslední šátek zanesl poryv až ke vsi Komín, kde jsem vystavěla kostel.
Obě stavby stojí v Brně dodnes a připomínají, jak moc jsem to tady měla ráda.