Jmenuji se Jan Šembera z Boskovic a byl jsem jeden z největších boháčů Moravy. Jestli nevěříte, zajeďte se podívat na můj zámek do Bučovic. Z té nádhery vám bude přecházet zrak a ještě si na mě vzpomenete.

V druhé polovině 16. století mě znala celá země. S nikým jsem se moc nepáral. Všechny nepřátele jsem zadupal do země. Když mě urazil opilý pán Zikmund Prakšický ze Zástřízl, probodl jsem ho mečem, jak zasloužil. A tak jsem se vypořádal s každým. Jen jedna věc mě trápila. Místo syna jsem měl jen dvě dcery. To by snad ani nevadilo, horší bylo, že se mí hloupí předci zavázali, že pokud nebude v našem rodě mužských potomků, veškerý majetek získají minorité z Brna. To by tak hrálo!

Nechal jsem si předvolat opata, že bych chtěl jakože do starých listin ještě něco připsat. Hloupý mnich skutečně došel a papíry mi půjčil. Ještě před jeho očima jsem je hodil do krbu. Tak a máš to! Proklínej si mě jak chceš!

Jak jsem vypustil duši, přišel si pro mě čert. Potvora smradlavá. Přijel pro mě kočárem. No snad se nějak domluvíme. Tak jsem nastoupil a jeli jsme.

Na místo dohadování na mě ale v pekle připravil hrozný trest. Čert mě proměnil v ohnivého koně a každou noc přesně o půlnoci jsem ho musel vozit ulicemi města.

Hyjé, hyjé, jen přidej Šembero! Chachá! Až se vyřádil, strhl mi uzdu a já jej musel po Cejlu odvézt do Obřan, kde jsme se propadli do země. A tak cválám brněnskými ulicemi s tou potvorou na zádech každou noc, dokud mě někdo nevysvobodí. No tak! Na co čekáte?!