O tom, jak se vypořádal Anton Pilgram s brněnskými radními už jste jistě slyšeli. Té křivé fiále se Brňanky a Brňané smějí dodnes, až se za břicho popadají. Já si říkala, no holt mistr Anton je prostě moc velká měkkota. Měl třísknout do stolu a bylo by. To můj Hans by si s nimi poradil jinak. Však oni by páni radní raději zaplatili, než aby dostali od kamenického mistra do nosu.

On totiž můj Hans je také kameník. Od té štrapáce s křivou fiálou uplynulo jen pár let a bylo to tu zase. Tentokrát nechtěli zaplatit pro změnu páni z fary. Že prý Hans spíš pije pivo než pracuje, že je drahý jak čert a takové ty řeči.

Jenže dát do huby pánům z radnice a pánům z fary je safra rozdíl. Na to se musí dávat bacha. A tak jsme to nakonec udělali jako mistr Anton. Hans pánům duchovním řekl, že jen dokončí jedno okno a že už žádné peníze nechce. To dá rozum, že nebyli proti. Když práci dodělal, z Brna jsme kvapně odjeli.

A to se ctihodní páni faráři a kaplani divili, když viděli, co po nás na kostele zůstalo. Hans totiž na kamenné okno vytesal šklebícího se mužíčka, který na celé město vystrkuje nahý zadek. Chachá. Dobře jim tak.

A teď jen mezi námi. Ten mužíček je ve skutečnosti Hans. Ale já jsem tam vytesaná taky, ale přes Hanse nejsem vidět. Ne, že by do toho někomu něco bylo, ale jsme tam vysochaní tak, jako že se máme hodně, ale hodně rádi.