To si nechte vyprávět, ale bude to smutné. Hrozně. Srdce by se nad tím příběhem ustrnulo. Já když jsem to slyšela poprvé, tak jsem brečela jak želva.

Žila byla v Brně krásná dívka, která se jmenovala Johanka. Byla úplný sirotek, a proto se jí ujal jeden z pánů radních. Několik let pracovala v jeho domě jako služka. Radní na ni byl ještě jakž takž hodný, horší už to bylo s jeho ženou. To byla hrozná baba. Johanku proháněla, kde se dalo. To bylo pořád: dojdi tam, udělej to, přines tamto. A všechno špatně.

Když radní zemřel, tak se ta ženská rozhodla, že už nešťastné děvče v domě nechce. Vybrala jí proto ženicha. Samozřejmě že starého smraďocha, ošklivého tak, že ho ostatní holky obcházely velkým obloukem. Johanka ženicha nechtěla, i když věděla, že bude mít peklo na zemi. Byla totiž zamilovaná do chlapce ze sousedství. Jenže co mohl chudý sirotek nabídnout?

Matka mládence, tedy jakože případná tchyně, Johanku nesnášela zrovna tak jako vdova po panu radním. Obě babizny se domluvily, že obviní dívku z čarodějnictví. On ten pan radní jistě nezemřel jen tak. To ona ho začarovala. Se svým obviněním došli na radnici a páni radní, no chlapi, jak jinak, poslali za Johankou vojáky. Dostihli ji zrovna, když u studny nabírala vodu. Johanka si vyslechla obvinění i to, že z ní přiznání vynutí na mučidlech. Uvědomila si své neštěstí a skočila do studny, kde se utopila.

Kamenná panna se jí dnes říká proto, že Johančin chlapec nechal na její památku vytvořit její sochu, která je v domě dodnes.