Já si tu teď jen tak visím a lidi ze mě mají špás, ale tak tomu ještě tudle rozhodně nebylo.

Přiletěl jsem odkudsi z východu a Brno se mi z výšky zalíbilo tak, že jsem si tu přistál. Mezi Líšní a Slatinou jsem si udělal obydlí, tedy takové hnízdo, a sežral jsem všechno, co jsem uviděl. Nejlepší bylo jídlo, které mířilo z okolí na brněnské trhy. Tak třeba babky z Tuřan jsem jedl se zelím, vinaře z Mikulova jsem zapíjel veltlínským a frankovkou a medaře od Břeclavi jsem si dával na sladko. Jako dezert, samozřejmě. Nepohrdl jsem ani ovcemi a kozami, co se pásly všude okolo. To byl život.

Jenže pro Brňáky jsem byl úplná lapálie. Třásli se hrůzou, jen uslyšeli, jak si tak po obědě řvu. Jednou do města zavítal takový mladý řeznický tovaryš a vymyslel, jak se mě Brno zbaví. Od radních si vyprosil kůži z krávy, kterou nacpal vápnem a zašil. No a já drak pitomá jsem tu věc sežral. Bylo to tak hnusné, že se mi hned zkřivila huba a musel jsem tu hužvu spláchnout trochou vody.

Zaletěl jsem si ke Svratce a tam jsem chlemtal tu říční vodu, co se jí jen do mě vešlo. Den neteklo v řece nic. A pak to ve mně začalo bublat, pískat, bouchat, syčet, chvíli bylo ticho, říkám si, uf, je to z krku. Ale nakonec se ozvalo cosi jako hééérangr a já se roztrhl na sto sedmdesát čtyři kusů. A to se všechny nenašly. Trvalo hrozně dlouho, než mě zase celého poskládali a vycpaného pověsili do radničního průjezdu.

A tak tu teď jen tak visím a lidi ze mě mají špás. Ach jo.