No to víte, láska. Kdo ji nezažil, tak tomu příběhu neporozumí.

Už je to pěkná řádka let, co jsem ho poprvé spatřila. Byl to urostlý chlap, krásný, statečný a vzdělaný. Dokonce uměl hrát na housle. Mohl být, čím chtěl, ale nakonec skončil v armádě. Jmenoval se Trenck, baron František Trenck, a mohl mít každou dámu, na kterou si ukázal. Já jsem se mu ale také líbila. Na ženění sice moc nebyl, to zase ne, ale kdykoli se vrátil z války, namířil si to rovnu za mnou. Jak já byla šťastná.

Pří nekonečných válkách s Prusy velel pandurům, takovým divokým vojákům, kteří nepřátelům pěkně zatápěli. Objevili se vždy tam, kde je nikdo nečekal, a nepřátelům většinou pěkně vyprášili kožich. Jenže to jim nestačilo. Aby získali nějaké peníze, začali okrádat i obyvatele vsí a městeček a to se přestalo líbit císařovně Marii Terezii.

Trenck se jí sice také líbil, ale zákon byl zákon. Vydala na barona zatykač a pak už to byl fofr. Když stanul před soudem, byl za všechny krádeže a vraždy odsouzen k smrti. Co já se naplakala a naprosila. Nakonec barona Trencka ušetřili. Na místo popravy skončil ve vězení na Špilberku, kde měl zůstat až do konce života. Z každého vězení se ale dá utéct.

Brzy jsem od Trencka dostala první zprávu a pak další. Zanedlouho byl plán hotov. Jenže na místo útěku mi baron onemocněl a zanedlouho odešel na věčnost. Pohřben byl u brněnských kapucínů, kde leží dodnes. Brzy jsem se smutkem uzoufala.

Po své smrti jsem se proměnila v bílou paní a vždy na svátek Všech svatých chodím svého milého Trencka navštěvovat.

Zajděte za ním také, ať mu není smutno.